Dva proudy křesťanské kabaly

 Dva proudy křesťanské kabaly

Václav Cílek

V této úvaze se pokusím nalézt alespoň nějaký náznak řešení na dvě otázky. První zní - v jaké době tovlastně žijeme, že nás Santini po skoro třech stoletích zapomnění plní úžasem a představuje určitý druh zjevení? Druhá otázka souvisí s dalšími pojmy, která ve spojení se Santinim často slýcháme.Je to mystika čísel a křesťanská kabala. Leží právě zde nejzazší Santiniho tajemství?

Slovo "kabala" znamené něco jako "předání, pochopení či výklad". Kabala čerpá ze staroorientálních obra zů a názorů babylonské říše, které se nejvíc zásadním způsobem vtiskly do ladění knih Starého zákona. Hledání těchto nejasných a velmi starých prvků se věnuje početná literatura posledních pěti staletí např. obrovité, nádherné a zcela zmatené dílo jezuity A. Kirchera o vysvětlení egyptskýchsymbolů a písmen. V druhé polovině 13. století z nejasných a dnes téměř nedohledatelných, částečně ústních zdrojů vzniká psaná kabala. Můžeme v ní odkrýt řadu dřívějších zdrojů - židovskou ústní tradici, helénskou filosofii ovlivněnou Plotinem, gnostické i arabské vlivy zprostředkované křížovými výpravami. Nicméně autority jako G. Šolem se shodují v tom, že tyto staré ručeje se slévají do zcela nové řeky. Co mohl takový Santini, nebo některý z opatů, pro které pracoval, vědět o kabale?

Počátek intenzivního křesťanského zájmu o kabalu můžeme pravděpodobně hledat na medicejském dvoře ve Florencii mezi humanisty vedenými Marciliem Ficinem. Došlo zde k přeložení Platóna z řečtiny do latiny a k vydání hermetického korpusu. Vedoucí osobností zde byl vzdělaný Giovanni Pico della Mirandola, který se naučil hebrejsky a navíc měl úzké kontakty s řadou vzdělaných židovských kon vertitů. Říkal, že, že pravdu můžeme lépe poznat z toho, čemu nerozumíme, než z toho, čemu rozumíme. Věřil, že jádro křesťanství může být nejlépe vysvětleno kabalou a magií. Zemřel mladý (1494), byl silně kritizován církví, ale jeho vliv na další generace filosofů byl závažný. Jeho nejdůležitějším žákem byl německý teolog Johannes Reuchlin, který v roce 1517 vydal zásadní monografii "De Arte Kabbalistica". Jedná se o záznam imaginárního třídenního rozhovoru v jedné putyce kde se potkávají tři učenci - Křesťan, Žid a Arab a diskutují o povaze světa a cestě k Bohu. Reuchlin, který stál v opozici ke katolictví a patřil k reformnímu křesťanskému proudu, se domníval, že jenom syntézou různých tradic a bible je možné se dobrat nového, tolik potřebného pojetí duchovního života. Na tomto místě je nutné říct, že kabala měla vždy dvě hlavní části. Ten nejzajímavější, ale nejvíc náročný se týkal spravedlivého života celé komunity na základě hlubšího poznání světa. Druhá, hrubší část se týkala magie a ovládání světa pomocí sil, které jsou obsaženy ve znacích, číslech a písmenech. I v tomto případě bylo nutné sestoupit k počátkům světa a prohlédnout si, jak je sestaven, ale s poznáním bylo zacházeno naprosto odlišným způsobem. Ve filosofické kabale poznával učenec vystupující jako "sloup společnosti" význam stvoření a usměrňoval jako šaman, prorok či učitel přimknutí společnosti k něčemu vyššímu a tím k jejímu přežívání či spáse.

V praktické kabale, jejíž spisy nakonec zcela převážily, se v podstatě jednalo o duchovní moc nad světem či alespoň nad vědomím lidí. V kabale a zejména v křesťanské kabale je tak obsažen dvojí náboj - hledání a porozumění světu za účelem obecného dobra, ale také magické manipulace a vlády nad dušemi. Oba prvky upřímného hledání smyslu světa a blízkosti Boha i duchovní politické nadvlády sehrály mimořádnou roli během barokního protireformačního tažení. Průnik kabaly do křesťanství je nutné vnímat na pozadí mocenského a duchovního boje mezi katolictvím a protestanstvím. V tomto zápase se kabala a hermetická filosofie stala nejprve magickou zbraní reformátorů, ale vzápětí i katolická strana, zejména jezuité, po důkladném studiu přijali její slovník a snažili se ji využít ke svým cílům. Ze spisů křesťanské kabaly barokní doby, tedy právě těch pramenů, které by měly ovlivnit okruh kolem Santiniho, náleží centrální místo dvoudílné monografii Knorra von Rosenrotha (1677-1684) "Kabbalah denudata". Je to pozoruhodně málo mystické dílo. Podobně jako většina podobných knih té doby se téměř vědeckým jazykem soustřeďuje na hledání "harmonie mundi" - korespondencí mezi strukturou vesmíru, duší člověka, jazykem, číslem a písmenem.