Santiniho architektonické dílo jako nástroj protireformace?

Otázka, zda a jak konkrétně souvisí architektonické dílo J. B. Santiniho-Aichela s protireformací, tedy s dobou, jež je mnohdy dodnes chápána jako doba národnostně i nábožensky nesvobodná, se na první pohled vysloveně nabízí. Pokud se jí ovšem věnujeme podrobněji, může působit dojmem spojení až příliš krátkého a jaksi násilného. Mimo to v sobě skrývá řadu otázek dalších, mnohdy zcela zásadních. Každá z nichž je přitom spíše tématem na obsáhlou knihu, nikoli materiálem pro krátký odstavec v popularizačně koncipovaném článku. K většině těchto témat ostatně existuje řada vědeckých i popularizačních knih a jejich závěry jsou často velmi různorodé...

Reforma a reformace

Sledujeme-li historické události zpětně, působí často jinak, než jak se jevily současníkům. Martin Luther může být, a také často skutečně bývá, osočován z toho, že zapříčinil historicky první rozdělení katolické církve. Samozřejmě bychom museli pominout nejen husitské hnutí v Čechách 15. století či situace kdy katolické církvi vládli dva papežové, ale především tzv. Velké schizma v polovině 11. století, v němž se do té doby jednotná církev definitivně rozdělila na východní Pravoslavnou a západní Katolickou. Luther sám ovšem neusiloval o rozdělení církve, ale o její reformu. Jednoduše řečeno o návrat k původnímu pojetí křesťanství, tak jak jej prezentují jednotlivé biblické knihy Nového zákona, především Skutky apoštolské či epištoly apoštola Pavla. Luther přitom zdaleka nebyl jediným kdo po poctivém návratu k původním hodnotám křesťanství toužil. Byl ovšem ve své době tím nejviditelnějším. Pocitům a prožitkům mnoha svých současníků, především ze zaalpské Evropy, dokázal dát konkrétní formu, verbálně jasně vyjádřenou a logicky utříděnou. Přitom zdaleka nebyl prvním, kdo o podobnou reformu usiloval. Mnohé shodné důrazy nalezneme už ve vystoupení Františka z Assisi či Petra Valdese. Je přitom ironií dějin že František byl církví svatořečen, zatímco Valdes prohlášen za kacíře. Podobně "protikladné" jsou ale i reformní pokusy 14. a 15. století. Na jedné straně Viklefovo vystoupení v Anglii či husitské hnutí v Čechách, na straně druhé zcela pravověrné Devotio moderna, výrazně ovlivňující především ve druhé polovině 14. století konkrétní formy zbožnosti i v Českých zemích.

Volání po reformě ovšem v 15. a 16. století zaznívá i z Itálie, zde stačí zmínit osobu nakonec upáleného kazatele Girolamo Savonaroly, či Španělska, kde se v první polovině 16. století zrodí vůbec nejvlivnější proud katolického raného novověku, Tovaryšstvo Ježíšovo, založené a vedené jeho prvním generálem, Ignácem z Loyoly. Opět je spíše ironií dějin, že tyto původně z větší části shodným směrem zacílené reformní síly později působily dojmem sil zcela protikladných. Do věci totiž, tak jako mnohdy jindy, vstoupila nejen teologie ale také politika. Roli nakonec hrálo především to kdo je na čí straně a komu to které rozhodnutí skutečně prospěje. Z ušlechtilé touhy po reformě se v rukou tehdejších mocných, ať už panovníků či církevních vůdců, stala spíše otázka prostého boje o moc.

Praktickým výsledkem této snahy, na jedné straně reformní a na straně druhé značně zatížené tehdejší politikou, výsledkem v mnohém kompromisním a nepřijatým všeobecně, byl v polovině 16. století Tridentský koncil. Ten na jedné straně prakticky stvrdil rozdělení vyvolané luterskou a o něco později i kalvínskou reformací, na straně druhé zcela zásadně proměnil katolickou církev. Mnozí historikové dnes proto spíše než o "protireformaci" hovoří o Tridentinu jako o "katolické reformaci". A nutné je říci, že zcela právem.

Situace v Čechách 16. a 17. století

Náboženská situace v předbělohorských Čechách byla značně složitá. Katolíků zde byla, na rozdíl od Moravy a podobně jako v luteránském Slezsku, menšina. Většina obyvatel se hlásila k utrakvismu, dočasně uznanému dokonce i katolickým koncilem v Basileji. Bylo by ale omylem považovat utrakvisty za protestanty. Jejich teologie i bohoslužebná praxe byla v zásadě stále teologií a praxí katolickou, pouze doplněnou některými konkrétními husitskými důrazy. Hlavním z nich bylo sloužení mše pod obojí způsobou. Dominantním bohoslužebným jazykem ale nadále zůstávala latina. Zůstal i zcela katolický panteon světců, pouze obohacený o svatého Jana z Husi, po boku svatého Václava uctívaný jako jeden z hlavních zemských patronů. Lépe než složité teologické rozbory nám až nečekanou podobnost katolické a utrakvistické praxe přiblíží fakt, že dle soudobých deníkových záznamů si někteří cizozemští návštěvníci předbělohorské Prahy často nebyli úplně jisti, zda se účastní bohoslužby katolické či utrakvistické.

Protestantské církve působily v tehdejších Čechách v zásadě dvě. Jednak šlo, především v řadách šlechty a vzdělaných měšťanů, o stále sílící Jednotu bratrskou, teologicky blízkou kalvínské reformaci ovšem způsobem vzniku na švýcarské reformaci zcela nezávislou, vyšlou z ryze domácích teologických podnětů, a dále o luterství, po vzniku luterské reformace v sousedním Německu zcela dominantní v německy mluvících oblastech Čech. Mimo to mělo luteránství obecně silnou pozici také mezi členy stavovské obce, neboť mnozí z nich ve svém mládí absolvovali studia na německých luterských akademiích a univerzitách.

Samozřejmě i čistě politické otázky určitým způsobem souvisely s otázkami náboženskými. Dobře patrné je to na postojích jednotlivých habsburských panovníků k nekatolíkům. Po nekompromisním Ferdinandovi I. nastoupil na český trůn citelně smířlivější Maxmilián II. a Maxmiliánův syn Rudolf II., panovník k mnoha náboženským otázkám spíše lhostejný. Ještě Rudolfův bratr Matyáš minimálně verbálně deklaroval určitou ochotu ke kompromisům, odlišný, značně nesmiřitelný kurz naopak zaujal jeho synovec Ferdinand II. V řadách české šlechty sdílely nekompromisně katolický postoj především kruhy spjaté se španělským habsburským dvorem a s jeho velvyslancem u císařského dvora. Mnozí jiní katoličtí šlechtici především starší generace, například vlivný Vilém z Rožmberka, byli naopak dosti tolerantní a otevření kompromisům. Postupně narůstající náboženská nesmiřitelnost byla ovšem obapolná, kromě členů "španělské strany" pěstovaná i mnoha protestantskými šlechtici mladší generace.

Panovníkova pozice v předbělohorském Českém království přitom byla z mnoha ohledů poněkud vratká. Nevládl totiž jako suverén, ale potřeboval pro většinu důležitých rozhodnutí souhlas zemského sněmu. Například zemskou berni každoročně schvaloval zemský sněm. Asi přitom není nutné dodávat, že stavové nebyli vždy ochotní krýt například zvyšující se výdaje na válku s Turky, kteří sice fatálně ohrožovali Uhersko a nárazově zasahovali až na Moravu, z hlediska českých stavů ale šlo o nebezpečí spíše vzdálené a hrozící primárně mimo území Českého království. Ochota stavů výrazněji z daní financovat panovníkovy vojenské operace proto byla poněkud rezervovaná a vždy podmíněná určitými panovníkovými ústupky vůči stavům.

Obdobně podmínili stavové roku 1617 zvolení Ferdinanda II. českým králem jeho uznáním platnosti Rudolfova Majestátu, zaručujícího nekatolíkům náboženské svobody. A právě dvojí porušení Rudolfova majestátu, nutno říci že v obou případech poněkud sporné a navíc vykonané bez přímé vazby na případný králův příkaz, vyvolalo značně radikální a také notně riskantní reakci v podobě defenestrace dvou, v České kanceláři v té chvíli právě přítomných královských místodržících. Tím bylo fakticky odstartováno Stavovské povstání, událost, jež nakonec zcela zásadně poznamenala politickou, ekonomickou i náboženskou situaci v celé zemi na mnoho desetiletí a jež byla ve své době katolickou stranou důsledně označována termínem "ohavná rebélie". Nikoli bez důvodu. Z hlediska tehdejšího pojetí práva totiž povstání nebylo ničím menším než vzpourou proti právoplatně zvolenému panovníkovi. To byl také důvod, proč po vypuknutí povstání zdrženlivě reagovaly nejen okolní katolické ale také protestantské země. Mladičký, kalvínsky vychovaný falcký vévoda Fridrich byl z protestantských knížat nakonec zřejmě jediným skutečně ochotným se do podezřele působícího "českého dobrodružství" vrhnout.

Bezprostředním důsledkem potlačeného povstání bylo velmi kruté a vpravdě exemplární potrestání viníků. Panovník ovšem nastalé situace využil také k tomu, aby celé České království zásadně reformoval. Přirozeně způsobem, který vyhovoval jeho představám o podobě a fungování státu. Hned v listopadu 1720 byl zneplatněn Rudolfův Majestát a mezi lety 1721 a 1722 byli postupně vypovídáni všichni nekatoličtí duchovní. Utrakvističtí kněží měli ovšem možnost přestoupit ke katolictví. Panovníkovými dekrety byly ale omezováni například i nekatoličtí měšťané. Celý proces vyvrcholil roku 1627 vydáním Obnoveného zřízení zemského. Důsledkem byly nejen časté konverze, ale i kruté pronásledování mnoha nekatolických duchovních a hromadný exil tisíců nekatolíků. Obnovené zřízení ovšem znamenalo nejen změny v náboženské oblasti, ale také zcela zásadní omezení moci stavů a zemského sněmu.

To, co zásadně poznamenalo situaci Čech na dalších prakticky sto let, ale nebyl jen hromadný exil tisíců nekatolíků nýbrž také následný, po tři desetiletí trvající válečný konflikt. Až ten znamenal pro České království jak obrovské hospodářské ztráty a mimo to i další, tentokrát skutečně dramatický úbytek obyvatelstva. Střízlivé odhady předpokládají, že demograficky i ekonomicky se země zpět na předbělohorskou úroveň dostala až v průběhu 18. století.

Nutné je říci, že konkrétní postupy vedoucí ke kýženému katolickému jednověří byly velmi rozdílné. Některé zvláště horlivé katolické vrchnosti nastoupily na svých panstvích cestu k nekompromisní rekatolizaci hned roku 1621 a navíc se často neštítily mnoha i velmi nevybíravých způsobů nátlaku. Jiné realizovaly panovnické dekrety s podstatně větší rezervovaností. I část šlechty ostatně zůstala ještě po určitou nekatolická. Cesta spíše laskavého a trpělivého vysvětlování za hojné pomoci pozitivních vzorů pak byla obecně blízká nemalé části katolických duchovních, mimo jiné i pražskému arcibiskupovi kardinálu Harrachovi. Panovník, mnozí významní šlechtici, ovšem také panovníkovi jezuitští zpovědníci a někteří další vlivní duchovní ale jednoznačně preferovali rychlejší a méně náročnou cestu nekompromisního vnějšího tlaku. Panovnické dekrety i Obnovené zřízení zemské jde jednoznačně právě tímto směrem a nutno říci, že z čistě vnějšího pohledu šlo o metodu úspěšnou.

Přesvědčivě to dokládá například Soupis poddaných podle víry, provedený v Čechách roku 1651. Dle tohoto pramene byl ve většině krajů počet nekatolíků téměř zanedbatelný. Například celém v Plzeňském kraji jich bylo pouze několik desítek. Boleslavský kraj, se skutečně velkým podílem nekatolíků, byl spíše výjimkou.

Odpověď na otázku, čím byla tato rychlá proměna způsobena není složitá. Výše bylo zmíněno že většinový utrakvismus se se od katolictví příliš nelišil a utrakvistická církev tedy do katolické vplynula zřejmě bez jakýchkoli větších obtíží. Citelnější problém jistě představovali luteráni, dominující v německojazyčných oblastech, především v těch, jež sousedily se Saskem Lužicí a Slezskem. I zde se ovšem v průběhu dalších dvou či tří desetiletí katolicismus stal jednoznačně dominantním. Z hlediska katolického jednověří bezpochyby nejproblematičtějšími zůstávali členové Jednoty bratrské. Jejich nemalá část ale zřejmě nejpozději po vydání Obnoveného zřízení zemského zemi opustila. K důležitým formativním vlivům mimo to musíme přičíst mnohde skutečně dramatické válečné události Třicetileté války. Mnohá města i vesnice byly vypálené, pole zpustlá, dobytek rozkradený. Otázka konkrétní formy křesťanské víry se z hlediska této hraniční zkušenosti mohla jevit nemalé části obyvatel jako dosti okrajová. Svůj vliv mimo to bezpochyby měla i relativně rychlá generační výměna. Generace roku 1651 už události stavovského povstání z nemalé části znala pouze z doslechu.

S výše nastíněnými závěry korespondují například i zkušenost misionářů, kteří ve druhé polovině 17. a v první polovině 18. století v Čechách působili. Jejich hlavním problémem v žádném případě nebylo jinověrectví ale náboženská vlažnost a přesně tím směrem se tedy logicky upírá prakticky veškerá pastorační práce barokních misionářů a kazatelů. Mimo to pobělohorská církev skutečně výrazně zápasila s téměř paralyzujícím nedostatkem kněží, s problém farností ekonomicky zcela zruinovaných, s rozbořenými a vypálenými kostely a farami.

Vztah k minulosti v raném novověku

Naše současnost se k minulosti vztahuje především prostřednictvím historických artefaktů. Památkově chráněných hradů, zámků kostelů či památkových rezervací, prostřednictvím umělecky cenných exponátů vystavovaných v muzeích a galeriích atp. Ze skutečnosti, že v raném novověku takové instituty a instituce téměř neexistovaly, bychom mohli vyvozovat absenci hlubšího zájmu o minulost. To by však byl hrubý omyl. Zájem o minulost byl totiž v raném novověku rozhodně velmi hluboký, v mnohém jistě silnější než dnes. Realizoval se ale spíše ve vědomí historické kontinuity než v přímém hromadění historických artefaktů. I to bychom ale v tehdejší době už také nalezli, například v podobě soukromého sběratelství uměleckých předmětů. Hluboký zájem o minulost nacházíme v tehdejších dějepisných knihách, v erbovních pověstech, v kultu lokálních světců, v uctívání jejich ostatků, milostných obrazů a soch, ve ctění svatých míst. Tam všude hrálo velkou roli právě vědomí historické kontinuity. Čím starší tradicí se to které místo mohlo vykázat, tím lépe. Často se hluboký vztah k minulosti projevoval z našeho pohledu až téměř metafyzicky, například v podobě ctění konkrétního místa (stabilitas loci). Například při barokní přestavbě plaského kláštera bylo cisterciáky, s poukazem na posvěcenost místa původního konventu, odmítnuto z řady praktických hledisek výhodné přemístění jádra klášterního areálu. Nový barokní konvent byl proto podle Santiniho projektu nesmírně náročně budován na původním podmáčeném místě, na němž bylo nutné nejprve kompletně odtěžit původní terén, zarazit do podmáčené země tisíce dubových pilotů a zdivo na nich uložit na masivním dubovém roštu. Celek byl navíc doplněn důmyslným systémem zavodňovacích a větracích kanálů, které měly za úkol regulovat vlhkost v celé budově, a navíc udržovat optimální hladinu vody v základech.

Ohledy k dávné historii místa bychom ale nalezli i u světských staveb. Stačí zalistovat například v Balbínových spisech, v nichž vedle mnoha zmínek o kráse gotických kostelů a v nich umístěných drahocenných a starobylých oltářů nalezneme i mnoho zpráv o krásách a znamenitosti řady historických měst, hradů a zámků. Známe i zámecké objekty u nichž byly při renesančních a barokních přestavbách záměrně ponechávány části středověkého opevnění či mohutná gotická věž, právě jako doklad starobylosti místa. Stejně tak bylo zcela běžné ponechávat na šlechtických sídlech erby předchozích majitelů. Ostatně i samotný fakt že ten který šlechtický rod má dlouhou a slavnou historii byl s oblibou zdůrazňovanou hodnotou.

V pobělohorských Čechách ovšem vztah k minulosti získal ještě další podstatný rozměr. Už od husitských válek byla země pravověrnými katolickými sousedy vnímána jako sice bohatá ale také nedůvěryhodná a kacířstvím zle zasažená. Poukaz na dávnou křesťanskou minulost Čech byl tedy o to aktuálnější. Právě proto byli v pobělohorském období často připomínáni typicky čeští svatí, v prvé řadě Václav, ale také Prokop či Ivan. O století později navíc katolické nebe ozářil světec z českých dodnes nejznámější, totiž Jan Nepomucký. Stejně tak můžeme připomenout Balbínův spis Bohemia Sancta. Ostatně i obnovené zřízení zemské zmiňuje hned v úvodní části textu dobu Karla IV. jako ideál k němuž se mají pobělohorské Čechy navrátit.

Obnova katolického křesťanství v Čechách ovšem narážela na dosti nečekaná úskalí. Asi nejvážnějším problémem byl svého druhu kompetenční spor, vedený na jedné straně arcibiskupstvím a kardinálem Harrachem a na straně druhé panovníkem a jezuity. Zatímco kardinál razil představu silné, finančně soběstačné církve, neboť jedině tak může skutečně odpovědně a svědomitě plnit jí svěřené misijní a pastorační úkoly, panovníkovi vyhovovala spíše církev slabá, a tedy i snadno kontrolovatelná. Až na drobné výjimky proto tehdy nedošlo k restituci církevního majetku rozchváceného po husitských válkách. Chybějící finanční prostředky na výstavbu a obnovu kostelů a dalších církevních budov byly z rozhodnutí panovníka nahrazovány příjmem z tzv. Solné pokladny, výnosu daně uvalené na sůl, jež byla přivážena do Čech. Získaná částka byla každoročně rozdělována konkrétním zájemcům, kteří o finanční podporu museli s už připravenými projekty předem žádat.

Představa slabé a dobře ovladatelné církve ovšem zřejmě vyhovovala i Jezuitům, tehdy suverénně nejsilnějšímu a misijně nejaktivnějšímu řeholnímu řádu. Snad proto, že právě oni se cítili povoláni vzít celou tíhu misijní i pastorační práci do značné míry na svá vlastní bedra. Nechyběla jim štědrá finanční podpora panovníka i mnoha aristokratů. Mimo to disponovali vlastní velmi efektivní organizací, propracovanou pedagogikou, dodnes silnou a inspirativní spiritualitou. Působení diecézních kněží či jiných církevních řádů se v očích jezuitů muselo jevit jako značně strnulé, povrchní a neefektivní. Na panovníka tedy vyvíjeli silný tlak, jímž se snažili činnost jiných řádů i diecézního kléru různým způsobem usměrňovat. Připomeňme i to, že část sporu s kardinálem Harrachem se týkala pražské, tehdy jezuity spravované a také fakticky ovládané univerzity.

Jezuitský tlak se samozřejmě netýkal pouze Harracha a jemu podřízených diecézních kněží. Reagovaly na něj i ostatní církevní řády, z větší části už od středověku existující. Jednou z přirozených zbraní se jim tedy logicky stala jejich dlouhá a úctyhodná tradice. Pochopitelně se s tímto dobově vysoko hodnoceným kapitálem snažily pracovat promyšleně a cílevědomě. Odkazy na řádovou minulost tedy nalezneme nejen v řádovém písemnictví, v malířské či sochařské výzdobě konventních kostelů ale pokud možno i v jejich architektuře. Bezpochyby tedy není náhoda, že pod vedením Jana Blažeje Santiniho-Aichela získávaly právě konventní kostely těchto institucí gotizující podobu. Kýžený návrat ke slávě a skvělosti doby Karla IV. nemohl získat přesvědčivější architektonické vyjádření.

Santiniho "gotická" architektura

Budeme-li hovořit o barokní gotice, nebo ještě daleko lépe o gotizujícím baroku, je nutné nejprve upozornit že i některé běžně používané barokní výzdobné prvky, například akant, jsou prvky hojně užívané už ve středověku. Středověkého původu byly ostatně i výtvarným umění zobrazované legendy, často včetně konkrétní ikonografie či kompozičních principů. Návrat ke starším formám ale prakticky vždy znamenal také to, že byly současně transformovány a tím citelně modernizovány. Barokní architektura shodně pracovala i s odkazem antiky. Pro tehdejší architekty nebylo chybou, ale ctí, používat více než tisíciletí staré, osvědčené a teoreticky výborně poznané římské vzory. Současně ale platilo, že s nimi tvořivý architekt nakládal sice poučeně, ale často také velmi originálně a svobodně. Z osvědčených historických prvků tvořil novou kvalitu.

Použití gotizujících tektonických prvků bylo ale přesto v baroku skutečně výjimečně. Běžně se sice objevovaly například při výstavbě "altöttingenských" kaplí či kaplí božího hrobu, to ovšem byly kopie uctívaných starších staveb. Obdobně se například u loretánských domků objevují prvky románské. Používání gotických prvků u sakrálních budov, zpravidla v kombinaci s prvky soudobými, bylo sice zcela běžné ještě v předchozím renesančním období, po roce 1620 ale z rejstříku architektů a stavitelů prakticky zcela mizí. Normou se naopak stalo důsledně aplikované antikizující tvarosloví. Zmínit je sice možné, že před rokem 1720 došlo k zásadní gotizující obnově vídeňského kostela řádu Německých rytířů, zřejmě dle projektu A. J. Ospela, že goticky byly v téže době jinde v Evropě dokončovány některé rozestavěné katedrály, například Milánský dóm, že gotické tvarosloví nečekaně dlouho přežívalo například v Anglii, ve střední Evropě ale v té době bylo vskutku velmi výjimečné. Není ostatně jisté, zda už zmíněný vídeňský Ospelův projekt nemohl inspirován Santiniho gotizující tvorbou v Čechách.

Zrod gotizujícího slohového výrazu v Santiniho tvorbě můžeme sledovat velice názorně. První stavbou, u níž jej Jan Blažej prokazatelně použil byl obnovovaný cisterciácký konventní chrám v Sedlci u Kutné hory. O mimořádnou, vpravdě středoevropsky významnou architekturu se jednalo už v době jeho gotické výstavby, na přelomu 13. a 14. století. Motivací k obnově zde bezpochyby byla snaha členů konventu a jmenovitě opata Snopka vrátit dochovaným monumentálním troskám gotického, za husitských válek vypáleného chrámu jeho původní funkci a podobu. Obnovu kostela prováděl zpočátku zkušený stavitel Pavel Ignác Bayer, opat ovšem s jeho přístupem nebyl spokojen. Bayerův projekt sice neznáme, z jeho ostatních realizací je ale zjevné, že by jistě nectil gotické formy chrámu a snažil by se jej, způsobem tehdy zcela běžným, barokizovat. Opat Snopek ale evidentně toužil po gotické podobě a oslovil tedy Santiniho, tehdy ještě prakticky neznámého mladého muže, který navíc neměl ani dobově odpovídající architektonické vzdělání. Přesto není nutné zdůrazňovat, že šlo o volbu skutečně šťastnou. Zřejmě nikdo jiný by v tehdejších Čechách nedokázal nakládat s gotickým výrazem sedleckého chrámu s takovým pochopením a současně vynalézavostí. Není divu, že další obdobné úkoly mladému architektovi na sebe nenechaly dlouho čekat. Ať už šlo o benediktinský konventní kostel v Kladrubech, cisterciácký konventní kostel ve Žďáru nad Sázavou nebo premonstrátský konventní kostel v Želivě. Tam všude šlo o gotizující rekonstrukci původně středověkých chrámů. Snaha navrátit se ke skvělosti a kráse, jako měly Čechy v době Karlově je zde více než evidentní. Jedinou novostavbou v této řadě Santiniho gotizujících realizací je poutní areál na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou. Silnou vazbou na středověkou minulost je zde ovšem osoba světce, jemuž je celý areál zasvěcen, Janovi Nepomuckému.

Santini svou gotizující tvorbou samozřejmě ovlivnil další architekty a stavitele. Ti ovšem zjevně nedokázali s gotickým tvaroslovím pracovat s takovou samozřejmostí a lehkostí jako on. Jejich realizace jsou, snad s výjimkou prací F. M. Kaňky, spíše architektonickými hříčkami. Santiniho originalita ostatně netkvěla jen v tom, že gotizující tvarosloví používal, ale především v tom že gotizující tvarosloví dokázal užívat stejně lehce a originálně, jako uměl originálně a nekonvenčně pracovat s tvaroslovím barokním.

Závěr

Závěrem výše napsaného může být především zjištění, že mnohé historické události, při povrchním pohledu jasné a přehledné, se při bližším pohledu často ukážou jako přehledné citelně méně. Jsou ovšem nejen daleko košatější ale mnohdy i zajímavější, než jsme předpokládali. Zdánlivě pochopitelná souvislost Santiniho díla a protireformace se při bližším pohledu jeví jako konstrukce prakticky neudržitelná. Sama otázka reformace je ale rozsáhlým tématem, v němž není o četné nečekané zvraty veliká nouze. Stejně tak ošidné je stavět do nesmiřitelné opozice reformaci a protireformaci. Vždyť jde o různé projevy téhož proudu, až dodatečně označované za pravověrné či nikoliv. A stejně jako je složité oddělovat zrno od plev, je i složité oddělit čistě náboženské otázky od dobové politiky. V historii vedle sebe ve složitém chumlu téměř vždy nacházíme to nízké i vysoké, praktické a idealistické, lety a pády, radosti a smutky, odvahu a strach. Také naše představy o minulosti a jejím vnímání ve starších historických etapách mohou být jiné, než jakými vskutku byly. To by nám ale nemělo bránit ve snaze o poctivé hledání. Teprve když dokážeme minulost alespoň na okamžik zahlédnou očima doby, v níž tato minulost byla přítomností, můžeme ji i správně pochopit. Dochované historické stavby nám v tom mohou napomoci. A pokud jde o stavby realizované podle návrhů Jana Blažeje Santiniho-Aichela, máme přitom navíc možnost zahlédnout zázrak.

Andreas Pieralli a Martin Šanda