Tři století Poutního kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené Hoře
15. dubna roku 1719 byl v pražském chrámu sv. Víta otevřen hrob mučedníka Jana z Nepomuku a zahájen proces jeho svatořečení. Komise pod vedením arcibiskupa Františka Ferdinanda Khünburga nalezla při zkoumání Janových ostatků vzácnou relikvii, pokládanou za mučedníkův neporušený jazyk. Pro opata žďárského cisterciáckého kláštera Václava Vejmluvu to znamenalo první krok k naplnění vroucího přání. Postavit tomuto budoucímu světci a patronu českého národa nový a po všech stránkách mimořádný kostel. Je pravděpodobné, že vzdělaný opat uvažoval spolu se svým přítelem architektem Janem Blažejem Santinim o stavbě svatyně již dlouho před uvedeným datem. Je totiž potvrzeno, že v roce 1705, krátce po svém zvolení opatem, nechal vztyčit na příjezdové cestě ke klášteru kamenný sloup se sochou Jana z Nepomuku. Sochař Jakub Steinhübel ještě nemohl vyzdobit Janovu hlavu atributy svatosti. Tedy svatozáří s pěti mučednickými hvězdami. To vše mělo svůj čas. Opat s architektem vybrali pro svůj úmysl zalesněné návrší východně od kláštera. Vedle úcty k mučedníku zpovědního tajemství považovali oba za důležité také vyzdvihnout místo Janova narození. To se nacházelo poblíž nepomuckého kláštera v Západních Čechách. Právě odtud přišli v roce 1252 první mniši, zakladatelé kláštera žďárského. O dvě století starší klášter v Nepomuku byl postaven na místě zvaném Zelená hora a stejné jméno také dostalo staveniště budoucího žďárského svatojánského chrámu.
Architekt Santini byl toho času na vrcholu tvůrčích sil. Navrhl tedy kostel, který plně respektoval dobu narození, života i smrti budoucího světce. Svůj vlastní styl, dnes pojmenovaný barokní gotika, uplatňoval architekt do té doby především při rekonstrukci historických objektů. Naproti tomu dostal na Zelené hoře příležitost vztyčit od základu chrám, který do sebe pojal obě historické epochy. Tedy nejskvělejší dobu české historie, dobu Otce vlasti, císaře Karla IV. a dobu vrcholného baroka jako času triumfující katolické víry. Základy novostavby byly založeny na půdoryse pěticípé hvězdy, symbolu mučednické smrti. Samotný chrám je pak nazýván hvězdou mezi hvězdami a korunou ochraňující kraj, který leží pod ním. Současně se založením stavby byly také vytyčeny základy budoucích ambitů poutního pole. Samotný způsob vyměření základů byl mimořádným úkolem. V základech není použita jediná rovná čára a celá geometrie kostela tak musela být vykreslena soustavou kružnic z jednoho jediného bodu. Základní kámen byl vysvěcen uprostřed probíhající stavby 16. května 1720, v den údajné Janovy smrti. Toto datum se pak stalo dodnes platným Svatojánským svátkem. O rok později 31. května 1721 prohlásil papež Inocenc XIII. Jana z Nepomuku za blahoslaveného. V témže roce získává opat Vejmluva vzácnou relikvii - kůstku nazývanou jazylka, latinsky lingula. Tato událost přinesla i změnu koncepce celé výzdoby kostela. Vedle hvězdné sestavy získalo v samotné klenbě kostela svoje důležité místo také znamení neporušeného zpovědního tajemství - světcův jazyk. Tvar tohoto symbolu je v případě zelenohorského chrámu propojen s tvarem gotických oblouků a také s tvarem meče, tedy zbraně, kterou tasíme k vítěznému boji, nebo naopak skryjeme, stejně jako Jan nechal ukrytý svůj mlčenlivý jazyk v ústech. V předvečer svátku sv. Václava 27. září roku 1722 kostel vysvětil olomoucký světící biskup František Julius hrabě Braida. Slavnostní kázání pronesl měřínský farář Jakub Pachler. Později bylo jeho kázání spolu s dalšími vydáno v dochovaném spise Risus Sarae. V následujících dnech vysvětil biskup Braida další dva Santiniho kostely na území žďárského kláštera. Pátého října kostel sv. Václava ve Zvoli a následující den, kostel sv. Petra a Pavla v Horní Bobrové.Od samého vysvěcení se stal kostel sv. Jana z Nepomuku na Zelené hoře jedním z našich nejnavštěvovanějších barokních poutních míst. V čase zmíněného květnového svatojánského oktávu, tedy osmi dnů velkých poutních slavností, se vedle liturgických obřadů dostávaly ke slovu také další druhy barokního umění. Především hudební složka patřila ke slavnostnímu doprovodu bohoslužeb, ale byla také neodmyslitelnou součástí lidové zbožnosti při poutních průvodech a procesích. O rozvoj a organizaci poutí se zasloužilo Svatojánské bratrstvo kajícníků. Jedním z prvních mezi zapsanými členy byl i architekt Santini. Při pravidelných poutích navštěvovalo kostel ročně několik desítek tisíc poutníků. Ti často strávili v ambitech kostela celou noc. Přicházeli totiž nejenom ze samotného Žďárska, či z vesnic a farností příslušejících ke klášternímu panství, ale také z obou stran zemské hranice. Během třech století byl kostel nejenom budován, ale především mnohokrát opravován. Nevyhnuly se mu totiž požáry ani další přírodní či lidská poškození. Vždy se však našli obětavci, kteří se zasadili o jeho záchranu a obnovu. Kostel totiž ztratil po zrušení kláštera v roce 1784 svoji vrchnost i patrony. Mnoho osobností, prostých měšťanů, hospodářů i poutníků přispívalo při sbírkách nejen na velké opravy, ale také na pravidelnou údržbu rozsáhlé stavby. Poslední velká generální oprava byla dokončena v roce 2021 a tak může dnešní generace poutníků a návštěvníků po třech staletích vidět poutní kostel - hvězdu mezi hvězdami a památku světového dědictví UNESCO tak, jak nám jej pod patronací sv. Jana Nepomuckého zanechal geniální architekt Jan Blažej Santini Aichl.
Stanislav Růžička
