Opat Václav Vejmluva a stavitel Santini
Václav Vejmluva, 47. opat cisterciáckého kláštera ve Žďáře nad Sázavou (19. září 1670, Brno - 17. března 1738, Žďár nad Sázavou) byl mecenášem umění, bibliofilem (v klášteře vybudoval rozsáhlou knihovnu) a zvláště stavebníkem. Pro své projekty získal mnohé významné barokní umělce - architekta Jana Blažeje Santiniho Aichla , sochaře Řehoře Thenyho, Matěje Václava Jäckela či Jakuba Staenhübla, malíře Karla Františka Töppera a další. Díky vzájemnému porozumění a podobným výtvarným představám opata Vejmluvy a Jana Santiniho se žďárský klášter stal ohniskem takzvané barokní gotiky, svérázného stylu význačného umělce, v jehož středu leží Santinim barokně přestavěný klášterní areál s monumentální prelaturou, s budovou Šlechtické akademie, jemně profilovanou fasádou koníren, hospodářským dvorem Lyrou na půdorysu připomínajícím tento hudební nástroj, morovým Dolním hřbitovem ve tvaru trojlistu , barokizovaným gotickým kostelem Nanebevzetí Panny Marie a svatého Mikuláše, a konečně barokně-gotickým poutním kostelem svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře, vybudovaném na půdorysu pěticípé hvězdy s ambity (památka UNESCO). Santini pro opata realizoval i četné stavby v okolí Žďáru, k nimž patří hostinec v Ostrově nad Oslavou či kostely ve Zvoli, Horní Bobrové a v Obyčtově.
Když roku 1709 hrozila klášternímu panství morová epidemie učinil Vemluva tak výrazné zásahy ve prospěch svých poddaných, že její následky byly velmi malé. Proto byl také 25. září 1720 za zásluhy v boji proti této nákaze odměněn titulem císařského rady. Opatova všestranná příkladná péče o poddané měla za následek také jeho jmenování do komise vyšetřující robotní podmínky na Moravě roku 1736.
Vejmluva též roku 1724 založil ve žďárském klášteře Šlechtickou akademii. Sbor sedmi profesorů vyučoval hudbu, tanec, etiku, jazyky (například francouzštinu, italštinu či češtinu), zeměpis, dějepis, matematiku, inženýrské vědy, kreslení a psaní. Nedostatečné hmotné zajištění a odloučenost od velkých center zapříčinila nedostatečnou kvalitu vyučujících a proto školu nenavštěvovali potomci nejvýznamnějších aristokratických rodů, kteří by samozřejmě škole zajistili dostatečné finanční prostředky k provozu.
Velký
požár z roku 1737 zcela zničil Vejmluvovo
dílo. Opata se tragédie citelně dotkla. Tři dny po požáru jej ranila mrtvice a příštího roku, 17. března 1738,
zemřel.