Jan z Nepomuký, světec baroka

Se sv. Janem Nepomuckým, světcem baroka, se dodnes setkáváme na mostech, u cest v krajině i v zákoutích našich vesnic a měst. Tento věhlasný mučedník zpovědního tajemství měl ve skutečnosti se svým historickým předobrazem, generálním vikářem pražské arcidiecéze Johánkem z Pomuka, společného jen málo. Církevní právník a vyšehradský kanovník, jenž se stal roku 1393 bezděčnou obětí politických sporů mezi králem Václavem IV. a arcibiskupem Janem z Jenštejna, se mezi svaté zařadil kvůli legendě o statečné obhajobě královnina zpovědního tajemství, nikoliv díky příkladnému nebo asketickému životu. Postupná proměna tohoto svědomitého církevního úředníka v symbol triumfujícího katolického baroka trvala několik staletí. Provázely ji upřímné snahy českých vlastenců, ale též řada nejistot a také zbožných, leč účelových. manipulací. V 17. a 18. století představoval Nepomuk bezesporu světově nejproslulejšího obyvatele českých zemí vůbec. Jeho kult se rozšířil nejen po celé katolické Evropě (a polemicky se s ním vyrovnávala též Evropa protestantská), ale i do dalekých končin Asie a Ameriky.

Nástup osvícenství sice znamenal počátek konce svatojánské legendy jakožto historicky věrohodného příběhu, avšak kult ochránce proti špatné pověsti a mocného přímluvce ve všemožných lidských strastech trval dále. Ještě v pozdním 19. století navštěvovaly v polovině května desetitisíce poutníků hrob sv. Jana Nepomuckého v pražské katedrále. Dokonce i moderní český nacionalismus, který se jinak vymezoval protikatolicky, před touto oblibou "svatého na mostě" nakonec kapituloval. Není jistě náhodné, že velké pražské vlastenecké slavnosti, ať už šlo o odhalování pomníků, kladení základních kamenů k Národnímu divadlu nebo o všesokolské slety, se kupodivu datem svého konání shodovaly se svatojánskými poutěmi. Cesty nepomucenských procesí a jejich zbožná zastavení vždy provázely hudba a zpěv. Vrchol pak tvořily úchvatné hudební produkce na hladině Vltavy, musicae navalis, provozované v okolí Karlova mostu vždy večer před svátkem sv. Jana. Škála svatojánských skladeb je široká. Začíná pololidovými písničkami zpívanými na známé nápěvy a sahá až k výšinám české barokní a klasicistní orchestrální tvorby. Tato hudba nezněla jen pod chrámovými klenbami, ale mnohem častěji pod májovým nebem. Dodnes připomíná vzácně harmonické chvíle dávno uplynulé doby, která ještě dokázala věřit na zázraky.