Zelená hora v záplavě lidových krojů

Když byl 27. září, roku 1722 vysvěcen Poutní kostel Svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře ve Žďáře nad Sázavou, stalo se to signálem pro řadu každoročních několikadenních poutí k tomuto Santiniho chrámu postavenému na počest nového českého světce. Poutníci v procesích přicházeli z obou stran tehdejší zemské hranice. Tedy z Čech i Moravy. Vždyť jenom několik málo kroků za tehdejším cisterciáckým klášterem, dnešním zámkem rodiny Kinských, stojí dodnes hraniční kámen. Průvody, či procesí poutníků přicházely během celého dne, aby v ambitech poutního kostela strávily noc v modlitbách a při zpěvu poutních písní. Druhý den po slavnostní Mši svaté se poutníci, často celé rodiny, vydávali na cestu domů. Poutě měly svoje pravidla, která jsou dodnes podrobně zapsána. Vedle měšťanů a panských úředníků pocházela většina účastníků ze selských vesnických rodů. Jejich oblečení se tedy pravděpodobně skládalo především se součástí lidových svátečních krojů. Dneska už si jenom obtížně dovedeme představit tu pestrou podívanou, která poutě provázela po celá uplynulá tři století. Naše doba si slavnostní atmosféru svatojánských poutí zaměnila za povinnou účast v barevném světě kolotočů a dalších světských atrakcí, a tak si jen málokdo vzpomene na tradice svých předků. Skupina organizátorů a členů folklorních souborů se rozhodla znovu navrátit alespoň jednou do roka žďárským svatojánským poutím atmosféru původních lidových slavností. Když tuto iniciativu přijala za svou také farnost sídlící ve Žďárském zámku, bylo rozhodnuto. Ještě v době před kovidovou pandemií se podařilo uskutečnit dva úspěšné ročníky. Sešlo se při nich vždy velké množství krojovaných účastníků. Vedle členů folklorních souborů se objevili i jednotlivci či rodiny, které otevřely truhlice po babičkách a na světlo znovu vytáhly součásti starodávných krojů. Termín byl zvolen příhodně. Týden před vlastní žďárské pouti, ve státní svátek 8. května. Kolotoče ještě průvod nestačily rušit a počasí bylo vždy opravdu májové. V letošním výročním roce byl termín pouti posunut. Kostel na Zelené hoře byl totiž vysvěcen ve svátek svatého Václava. Tento světec byl nejenom patronem české země , ale také opata Václava Vejmluvy. K účasti na pouti i k následnému vystoupení v prostorách ambitu se přihlásilo jedenáct folklorních souborů. Stejně jako před stoletími přijeli z obou stran hranice.

Jenomže tradiční očekávané krásné václavské časy se poněkud opozdily. Několik dnů před slavností bylo chladno a deštivo. Všichni tedy uvítali možnost uspořádat svoje představení pod střechou. Jenomže na Zelené hoře je střecha jenom jedna. Střecha poutního kostela. Když se tedy v dopoledních hodinách vydal dlouhý pestrobarevný průvod za doprovodu dechové hudby z klášterní Baziliky na kopec, nemuseli se poutníci bát deště. Všichni se vešli do přívětivého a nádherně opraveného barokního prostoru. Po lidové Mši svaté a milých slovech kazatelů se poutní  kostel rozezněl lidovými písněmi a tanečními kreacemi. Každý se chtěl předvést a ukázat to nejlepší  co umí a co v Santiniho barokním prostoru dobře vyzní. Podle slov účastníků nikdo nelitoval času. Naopak. Vystoupit přímo v památce UNESCO, v Santiniho poutním kostele, si všichni považovali za čest a mimořádnou poctu. Poděkování patří všem účastníkům i pořadatelům, spolupracujícímu Sdružení horáckých folklorních souborů, vstřícným otcům kněžím a především Svatým Janovi a Václavovi. Vždyť to co se ještě v předvečer jejich svátku zdálo takřka marností, se proměnilo ve svátek radosti a celodenního milého svátku.

Text: Stanislav Růžička

Fotografie: Pavel Černý

www: putovani za santinim/zonerama