K.I. Dientzenhofer

Interiér kostela sv. Klimenta v Odoleně Vodě (1735) spojuje architektonické mistrovství Kiliána Ignáce Dientzenhofera s malířským umem P. Jana Kubena SJ, sochařskou zdatností Jana Haniky a zručností Karla Habermanna, který se postaral o štafířské a pozlacovačské práce. Původní varhany pocházely z malostranského kostela sv. Kajetána. Dnes je v barokní skříni zasazen nástroj z počátku 20. století - dílo varhanáře Bohumila Paštiky. Kromě bohoslužeb zní i při příležitostných koncertech. Snímek Wikimedia Commons
Jak se u nás stavělo v 17. století?
Polovina 17. století je obdobím, kdy se česká krajina - podobně jako okolní evropské země - vzpamatovává z hrůz třicetileté války. K tomu patří i velký stavební boom, za kterým stojí řády - ať už ty tradiční, nebo ty nedávno založené jako jezuité či piaristé. Ale stavějí také movitější šlechtici, a tak vznikají i nové městské rezidence, šlechtická sídla a zámky.
Ovšem už během samotné války, v 1. polovině 17. století, tu máme výraznou postavu vojevůdce a vynikajícího stavebního podnikatele Albrechta z Valdštejna. Připomeňme si jeho velkolepou pražskou rezidenci - Valdštejnský palác i jeho venkovské sídlo v Jičíně, kde výrazně zasáhl do celé tamní krajiny.
Jak barokní stavitelství formovalo právě krajinu?
Zámky, paláce, kaple či poutní areály neznamenaly jen výstavbu na jednom vymezeném místě, ale bylo jim přizpůsobeno i okolí. Výsledně tu máme nové přístupové cesty, dlouhé, leckdy několikakilometrové aleje, které poutníka vedou k cíli a zároveň jej na něj připravují. Podél těchto cest často najdeme různá zastavení, křížové cesty, pašijové výjevy atd. Procházíme tedy sakrálním prostorem. Vzpomeňme si například na Šporkův Kuks - celý areál promyšleně zasazený do krajiny.
Najdeme dnes otisk barokní krajiny i jinde než na tak známých místech, jako je Kuks?
Někde se barokní krajina úplně ztratila - třeba na severu Čech ji definitivně vymazala těžba uhlí. Když se ale nyní obnovují některé památky, můžeme původní podobu opět odkrýt. Například v Panenských Břežanech nedaleko Prahy stojí Santiniho kaple sv. Anny, někdejší soukromá kaple benediktinek od sv. Jiří z Pražského hradu. Před několika lety se rekonstruovala a upravoval se i okolní terén. Při tom se zjistilo, že kapli původně spojoval s obcí pod ní dlouhý úvoz. Dnes už je zase vidět.
Jak vůbec tehdejší člověk krajinu kolem sebe chápal?
Rozhodně sám sebe viděl - daleko silněji než my dnes - jako součást světa a krajiny, a ne jako někoho, kdo stojí nad nimi a všechno může překopat a přebudovat. Významný barokista Zdeněk Kalista ve své knížce Tvář baroka tuto éru popisuje jako jakési poznávání Boha skrze tento svět - ať už jde o stvoření, jímž je i sám člověk, o lidská díla, nebo právě i o krajinu, která nás obklopuje. A poznáváme všemi smysly - tím, co vidíme, slyšíme, hmatáme... Vše to, čím jsme vybaveni, nám umožňuje uchopit svět v totální celistvosti. V čemž se silně odráží jezuitská představivost.
Jaký je příběh otce a syna Dientzenhoferů?
Kryštof pochází z podhůří jihovýchodně od Mnichova. Narodil se do stavitelské rodiny a měl ještě čtyři bratry, kteří všichni byli též staviteli. Jejich jména jsou spojená hlavně s oblastí Frank a místy, jako je Amberg nebo Bamberg. Měli štěstí, že je řadu let doprovázela jejich sestra Anna a vytvářela jim zázemí a pečovala o ně.
Kryštof se usadil v Čechách. V Praze se oženil s jinou Annou, vdovou po staviteli Janu Jiřím Aichbauerovi. Kromě dvou nevlastních dětí s ní měl ještě několik vlastních, včetně Kiliána Ignáce, svého pokračovatele. Svatba s Annou Kryštofovi přinesla postavení, vstoupil do cechu malostranských zedníků a pokračoval ve stavitelském podniku po Annině prvním manželovi. Svým dětem dopřál vzdělání. O Kiliánu Ignáci se ví, že vystudoval u malostranských jezuitů a na filozofické (tehdy artistické) fakultě, že byl nadaný a ovládal několik jazyků včetně latiny.
Možná se Kryštof snažil o své syny pečovat po této stránce i proto, že sám širší vzdělání neměl. Je pravda, že když si srovnáme jeho jednoduchý, roztřesený podpis s kultivovaným písemným projevem Kiliána Ignáce, jsme pokaždé někde jinde. Přesto je ale i Kryštof pro středoevropskou architekturu autorem opravdu významných staveb. Jsou to památky v Praze a jejím okolí, ale i na dalších místech, jako jsou Smiřice, Cheb a podobně.
A kde stavěl jeho syn?
Zpočátku přebíral zakázky po otci, časem se z něj stal jeden z nejvýznamnějších tvůrců pozdního baroka u nás. Právě na něj se obraceli objednavatelé z řad šlechticů i nových řádů, ale i řády středověké, které v pobělohorském období zažívaly nový rozkvět. To je třeba případ benediktinů, kteří se pustili do výstavby nových sídel a farních kostelů namísto těch, které poničily husitské války - Broumov, Břevnov. Kilián Ignác pracoval dokonce i pro panovníka, ale tam nešlo o nějaké prestižní dobře ohodnocené zakázky. Víc si vydělal u ostatních zadavatelů.
Držel se Kilián Ignác u společných staveb důsledně otcových plánů?
U staveb, pod kterými jsou podepsaní oba, šlo zpravidla o to, že otec práci začal, ale dokončil ji později až syn. Míra autorství je přitom různá. Někde Kilián Ignác pouze navázal a otcův projekt dokončil podle jeho původních plánů. Máme tu ale také kostel sv. Jana Nepomuckého v Praze na Hradčanech, ke kterému máme otcovy plány, ale vidíme, že syn později navrhl a vybudoval úplně jinou stavbu.
Jak vůbec vypadá takový "typický Dientzenhofer"?
U Kryštofa tu máme skupinu staveb tzv. radikálního baroka. Můj někdejší profesor, barokista Mojmír Horyna, shrnul na příkladu zámecké kaple ve Smiřicích, že Kryštof Dientzenhofer "zachází s hmotou jako s plastelínou". Všechny zdi jsou zvlněné.
Také Kilián Ignác má některé prvky (třeba průčelí) silně zvlněné. Má ale už evropskou školu, a tak se u něj snoubí prvky radikálního i klasicizujícího baroka. U jeho nejlepších staveb, na které třeba i osobně dohlížel, jsou pak charakteristické římsy. Ty se tehdy dělaly tak, že na vrchní štukovou vrstvu omítky přiložil zedník profilovanou dřevěnou šablonu a táhl. Římsa pak měla dokonale ostré hrany. Když se na ně dnes u některých nejpropracovanějších Kiliánových památek díváte, říkáte si: "Tak tohle je pan umělec!"
Rozpozná Dientzenhofera i laik?
Může se dívat třeba po hlavicích sloupů. Většinou je v nich něco "navíc". Například v pražském kostele sv. Jana Nepomuckého Na Skalce v nich jsou jazyky, aby tato drobnost korespondovala se zasvěcením kostela a s legendou o jazyku sv. Jana a zpovědním tajemství.
Máte nějakou svou oblíbenou dientzenhoferovskou stavbu?
Bydlím v Odoleně Vodě a tady máme krásnou památku: kostel sv. Klimenta. Kilián Ignác ho navrhl pro staroměstské jezuity, kteří tehdy zdejší farnost spravovali. Když sem člověk přijede, nečeká, že dvacet kilometrů od Prahy najde takovou stavbu. Nejenže je kostel pěkný zvenčí, ale krása čeká hlavně uvnitř. Kilián Ignác leckdy pro své stavby projektoval i vnitřní mobiliář, tedy dveře, kazatelnu, lavice, oltář, ozdobné mříže atd. A kostel na "Vodolce" povstal ze souhry jezuitů z Klementina, Kiliána Ignáce a vynikajícího jezuitského malíře P. Jana Kubena. Takže se nám tu spojuje skvělá architektura a výtečná vnitřní výzdoba. Když vstoupíte dovnitř, je to vážně pecka!
(sch)